Budeme mýt nádobí pod mikroskopem?

Blog

V 80. letech se u nás nedalo dýchat, ale moc se o tom nesmělo mluvit. Dnes je vzduch daleko čistší, ale o to víc se mluví o tom, že se všichni brzy udusíme. Je určitě dobře, že se o kvalitě ovzduší vede diskuze. Jen se z ní poslední dobou vytrácejí čísla. A to je třeba změnit.

Jak říká dánský statistik Bjørn Lomborg, všichni bychom chtěli žít v krásné, voňavé zemi absolutně bez znečištění. V reálných podmínkách to však není možné, protože náklady by byly příliš vysoké, a proto se musíme s určitou mírou znečištění smířit. Jeden americký ekonom tento problém krásně ilustruje na mytí nádobí. Ve skutečnosti nám vlastně nejde o to, aby bylo dokonale čisté, ale o to, abychom snížili jeho znečištění na přijatelnou hranici. Pokud bychom takto konvenčně umytý talíř prozkoumali pod mikroskopem, objevili bychom na něm značné zbytky prachu a mastnoty. Samozřejmě bychom ten talíř mohli drhnout celý den účinnými čisticími prostředky, aby byl trochu čistší. Ovšem dokonale čistý by stejně nebyl a určitě máme lepší věci na práci než si ušoupat ruce na jednom talíři. A stejně je to i s ovzduším.

Asi nikdo už dnes nepochybuje o tom, že emise znečišťujících látek dramaticky poklesly v období 1990-2000 v návaznosti na strukturální změny národního hospodářství a ekologizaci energetiky. Méně už se mluví o tom, že významný pokles emisí pokračoval i po roce 2000. Podle Zprávy o životním prostředí v České republice od roku 2000 do roku 2016 poklesly emise oxidu siřičitého o dalších 52,0 %, emise oxidů dusíku o 46,0 %, emise těkavých organických látek o 42,1 %, emise tuhých znečišťujících látek o 37,0 %, emise oxidu uhelnatého o 25,7 % a emise amoniaku o 15,9 %.

Zatímco se však „drhly“ velké komíny, trochu se pozapomnělo na ty malé. Od začátku 90. let se celkový počet motorových vozidel na českých silnicích zdvojnásobil a v posledních letech nastala v českých domácnostech renesance kotlů na pevná paliva. Výsledek je takový, že stav ovzduší už se zlepšuje jen velmi pomalu. A nic na tom nezmění ani odhalení kauzy Dieselgate či rozdávání kotlíkových dotací.

Důvod, proč se celou dobu „střílí“ hlavně do elektráren a tepláren, je samozřejmě velmi prostý. Protože je to snadné a málokomu to vadí. Zkuste ale omezit jednotlivcům jízdu autem či vytápění v domácnostech a rázem je z toho útok na osobní svobodu nás všech! Vzpomeňme na to, jaké emoce vyvolalo vytvoření legislativního rámce pro udávání sousedů za špatné topení či nápad pouštět do Prahy při smogové situaci střídavě auta s lichými a sudými SPZ...

Snižující se podíl energetiky na znečištění ovzduší se dá dobře ilustrovat na porovnání historických a současných dat konkrétního zařízení a celého českého území. Jinak řečeno stačí vedle sebe položit vývoj ročních emisí jednoho zdroje a vývoj národních emisí podle Českého hydrometeorologického ústavu.

Elektrárna Chvaletice v roce 1980 vypustila 38 626 tun tuhých znečišťujících látek, což tehdy reprezentovalo 3 % národních emisí TZL. V roce 2016 to bylo pouze 189 tun TZL, což odpovídá asi 0,4 % současných národních emisí. V roce 1993 vypustila stejná elektrárna 62 379 tun oxidu siřičitého, tj. 4 % tehdejších národních emisí SO₂, zatímco v roce 2016 pouze 1 688 tun, tedy asi 1,4 % současných národních emisí. A do třetice, pokud jde o oxidy dusíku, v roce 1993 z Chvaletic vystoupalo do ovzduší 11 171 tun těchto emisí, což tehdy odpovídalo 2,3 % celostátního množství, zatímco v roce 2016 už jen 2 362 tun, což představuje 1,4 % současných národních emisí.

Pokud si do tohoto kontextu zasadíme aktuální diskuzi o dalším zpřísnění evropských emisních limitů pro velké zdroje znečištění, tedy zpřísnění, které Polsko napadlo žalobou, nevyhnutelně se nám v ní již zrcadlí úvahy o Lomborgově talíři pod mikroskopem. Od roku 2020 by měly všechny elektrárny a teplárny dodržovat emisní limity, které vycházejí z evropské směrnice o průmyslových emisích z roku 2010. Již toto zpřísnění pravidel si vyžádalo miliardové investice. Všechny elektrárny a teplárny jej však respektovaly, protože na přípravu a realizaci modernizací měly dostatek času. Vloni na jaře však Evropská komise schválila další zpřísnění emisních limitů, které by mělo platit od roku 2021 a které by si vyžádalo další miliardové investice.

Problém je v tom, že tyto investice už slibují jen velmi malé snížení emisí, a tedy i takřka zanedbatelné zlepšení kvality ovzduší. Zjednodušeně řečeno jde tedy spíše o to, aby elektrárny a teplárny splnily další byrokratickou povinnost, než aby reálně snížily svůj dopad na životní prostředí. Navíc se objevují pochyby, zda některé požadované parametry v současnosti vůbec mají rozumné technické řešení.

Pravidelná diskuze o příčinách smogu a kvalitě ovzduší se často zvrhává do ideologických půtek a překřikování dvou táborů, které nemají sebemenší důvod se navzájem dohodnout. Přesto bychom v této diskuzi rozhodně měli pokračovat, protože v jistém smyslu symbolizuje určitou úroveň vyspělosti naší společnosti. Jen nezapomínejme na číselné údaje. Nestačí jen stále opakovat, co se děje a proč, ale je potřeba podrobně zkoumat také, jak moc se to děje. Jinak nám skutečně hrozí, že začneme mýt nádobí pod mikroskopem.

zpět