Tubus plný vápence. Prošli jsme absorbér odsíření ve Chvaleticích

Zdroj: idnes.cz

Jednoduchou chemickou rovnici vzniku sádrovce si řada z nás pamatuje ještě ze střední školy. Málokdo však tuší, že jde zároveň o princip, na jakém pracuje odsíření v uhelných elektrárnách. A úplně největším tajemstvím je, jak vypadá tento proces v praxi.

Stojíme na dně masivního třicetimetrového komínu o průměru 16 metrů. Obklopují nás obří vrtule připomínající lodní šrouby, které dávají tušit, že za normálních okolností bychom tady museli plavat. Nad námi je vidět mřížka s tryskami připomínajícími sprchové hlavice a obří otvor, kterým se sem za provozu derou až čtyři miliony metrů krychlových spalin za hodinu. Je to poměrně skličující pocit. Jsme na dně absorbéru odsíření v uhelné elektrárně Chvaletice.

Díky jeho odstávce jsme se s kamerou mohli podívat na místa, kde bychom se za normálních okolností udusili nebo utopili.

Vápencová sprcha

„Odsíření v naší elektrárně funguje na principu mokré vápencové vypírky. Zjednodušeně řečeno vstřikujeme do spalin vápencovou suspenzi, na kterou se naváže znečišťující oxid siřičitý,“ popisuje mechanismus odsíření Petr Přemyslovský, specialista kotelny a odsíření ve chvaletické elektrárně.

V praxi to vypadá tak, že horké spaliny v absorbéru stoupají přes čtyřpatrovou mřížku trysek, které suspenzi v jemných kapkách rozstřikují. Kouř pak pokračuje rovnou do chladicí věže a do atmosféry. Suspenze, která reagovala se spalinami, zase padá na dno absorbéru, kde se jako vedlejší produkt usazuje sádrovec. Ta zbylá pomocí čtyř masivních čerpadel dál cirkuluje.

Absorbér z devadesátých let dokáže zadržet až 98 % oxidu siřičitého přítomného ve spalinách. „Výhodou bylo paradoxně to, že naše elektrárna získala odsíření až jako jedna z posledních v republice. Využili jsme tak těch nejmodernějších technologií,“ vysvětluje generální ředitel elektrárny Václav Matys.

Od roku 2013 se navíc podařilo množství emisí oxidu siřičitého snížit o necelých 66 % ze 723 na 247 tun SO2 na jednu TWh. „Myslím si, že zásadní podíl na tom má palivo, které používáme. Teď totiž jedeme na uhlí s menší koncentrací síry,“ vysvětluje Přemyslovský.

Jako roura rozžhavená do ruda

Pokračujeme cestou očištěných spalin dál. Po úzkých lávkách se dostáváme až k malému otvoru na boku obrovského sklolaminátového kouřovodu. Uvnitř nás čeká ohromující pohled. Do roury o průměru 7,5 metru proniká světlo jak ústím uprostřed chladicí věže, tak stěnami. Díky načervenalému odstínu vypadají, jak kdyby byly rozžhavené na stovky stupňů Celsia. Představa, že se tudy běžně valí oblaka dýmu není moc příjemná.

Tubus je vyrobený z lehkého sklolaminátu a při chůzi dává svým duněním tušit, že je velmi lehký. „Ze sklolaminátu je proto, že spaliny tady mají už jen asi 60 nebo 70° C. Kvůli tomu v nich je taky vlhkost a kovový tubus by korodoval,“ popisuje Přemyslovský.

Spaliny se typicky chladicími věžemi do ovzduší neodvádějí. „Až nedávno jsme zjistili, že to vlastně přispívá k jejich lepšímu rozptýlení v atmosféře,“ popisuje Matys. Vyplynulo to z výzkumu Jana Hovorky z Přírodovědecké fakulty UK. Ten při přeletech vzducholodí nad věžemi zjistil, že pára vynáší spaliny výš do ovzduší a škodliviny se tak rozptýlí na větší území. Z jeho výzkumu navíc vyplynulo, že některé jemné částice se můžou spojit s molekulami vody v páře a tím narostou na objem, který už není nebezpečný.

Už jen odsát vodu

Vracíme se zpátky na zem a míříme do haly, kde se zpracovává sádrovec odčerpaný ze dna absorbéru. Ten už je vlastně hotový, jediné, co zbývá, je zbavit ho vody. Na konci procesu jí v sádrovci totiž musí být co nejméně.

To se děje ve dvou fázích, nejdřív na hydrocyklóně a pak na pásovém filtru. „Ten pracuje na poměrně jednoduchém principu. Směs sádrovce a vody se vlastně vylije na filtrační tkaninu, která je po obvodu utěsněná a zespodu se odsává voda. Na vrchu tak zůstane už jen sádrovec,“ popisuje Přemyslovský.

Potom se už jenom dopraví do skladu, odkud se expeduje. Využití pak má hlavně ve stavebnictví jako jedna ze základních složek sádrokartonu, příměs sádrových cihel nebo jako jedna ze složek takzvaného stabilizátu, který vzniká v míchacím centru. „To je velmi pevný materiál, který připomíná beton a přidává se do základů silnic,“ doplňuje Přemyslovský.

Odsíření spalin ve chvaletické elektrárně funguje od devadesátých let vlastně pořád stejně. „Potenciál pro lepší fungování tady ale stále ještě je. Mohli bychom třeba nainstalovat speciální probublávací rošt a efektivněji zachytávat vlhkost ve spalinách. Ke splnění budoucích limitů nám ale zařízení, které máme, stačí,“ uzavírá Přemyslovský.

zpět