Boj za čistý vzduch povede ke zdražení energií a paradoxně i ke zvýšení emisí

Blog

Už jsme to v energetice zažili mnohokrát: Zpřísnění ekologické legislativy, miliardové investice, významné snížení emisí, zdražení energií. A scénář je vlastně naprosto v pořádku. Jsme-li jako společnost ochotni zaplatit víc za čistý vzduch, proč se tomu bránit? Dává však tento scénář smysl i za situace, kdy už by to snížení emisí bylo zanedbatelné, či dokonce neměřitelné?

Ta zpráva Českého statistického úřadu byla očekávaná. Přesto musela zacloumat s každým, kdo platí ročně za elektřinu už teď desetitisíce korun: Ceny elektřiny v lednu stouply meziročně o 9,3 procenta, nejrychleji od roku 2009.

Pokud by měl někdo pocit, že těch pár tisíc navíc není zase takové drama, měl by to zkusit vysvětlit pětině českých domácností, která dle údajů Evropské komise již nyní trpí energetickou chudobou. To dle evropské definice znamená, že „má potíže nebo nemůže vytopit byt na teplotu 18 až 21 °C za cenu, kterou si může finančně dovolit. Přitom musí být zachovány další služby spojené s dodávkou energií, jako je dodávka elektřiny, doprava, internet.“

Drahá elektřina dávno netrápí jen české domácnosti, ale také firmy. Kvůli prudkému zdražení na burze jim jejich dosavadní dodavatelé nejsou schopni elektřinu dodat za dohodnutou cenu a od smluv raději odstupují, protože smluvních podmínek nejsou schopni dostát. Velkoobchodní ceny elektřiny se totiž vloni téměř zdvojnásobily. Někteří dodavatelé energií to dokonce odnesli existenčně – na zvýšení cen se nepřipravili a zkrachovali.

Asi není třeba zdůrazňovat, že vyšší ceny energií se dále promítají do cen prakticky veškerého zboží a služeb. O to palčivěji se však hlásí otázky, co bude dál a zda si za ty vyšší ceny kupujeme aspoň lepší životní prostředí.

Debatu o energetice v současnosti ovládla nefalšovaná hysterie kolem výjimek z evropských emisních limitů. Jak jinak nazvat to, když se někdo bije do krve za snížení emisí, které je tak nepatrné, že si ho obyvatelé dotčených oblastí ani nevšimnou? Desítky uhelných elektráren a tepláren v ČR i v Evropě už mají za sebou několik miliardových investic, díky kterým se podařilo významně snížit emise. Nyní však někdo v Evropě vymyslel, že velké zdroje by mohly emitovat ještě trochu méně. Ten někdo si sice uvědomoval, že to „ještě trochu méně“ může být z pohledu ochrany ovzduší irelevantní, a proto přímo do příslušné směrnice včlenil institut výjimky. Jenomže slovo „výjimka“ zavání obcházením pravidel, a proto ho čeští ekoaktivisté tak ochotně přijali coby další zavrženíhodný element v rámci svaté války proti uhlí. V současnosti tedy stojí české elektrárny a teplárny před rozhodnutím, které nebude mít prakticky žádný dopad na ovzduší, zcela určitě se však projeví na cenách energií pro spotřebitele.

Obzvláště půvabným způsobem se může ekologická kampaň zvrhnout v teplárenství, které není tak na očích jako elektroenergetika. Jak vyplývá z níže uvedeného grafu (zdroj: ERÚ), zdražení dálkového tepla v posledních letech nesouvisí s palivovým nákladem či daňovou zátěží, ale téměř výhradně s ekologizačními požadavky. V letošním roce lze navíc očekávat další zdražování v návaznosti na nárůst cen emisních povolenek.

Naproti tomu na lokální zdroje se žádné podobné ekologizační povinnosti ani emisní povolenky nevztahují, a tak se můžeme dočkat paradoxní situace. Dálkové teplo přestane být cenově výhodné a to povede pomalu ale jistě k rozpadu systémů centrálního zásobování teplem. Lidé přejdou k lokálním zdrojům, které mají mnohonásobně horší emisní charakteristiku než velké zdroje a navíc jsou prakticky neregulovatelné. Výsledkem urputné aktivistické kampaně tak může být i zvýšení emisí.

Z údajů ČHMU totiž celkem zřetelně vyplývá, že hlavními zdroji lokálního znečištění už dávno nejsou teplárny a elektrárny, ale lokální topeniště a doprava. Kdyby tudíž ekoaktivistům skutečně nešlo o nic jiného než o čistotu ovzduší, nasměřovali by svou energii do řešení právě těchto skutečných ekologických problémů. Naučit lidi topit nebo motivovat je k využívání alternativních způsobů dopravy vůči osobním automobilům, to sice není žádná věda, ale ani nic lehkého. Tady je třeba přiznat, že vylézt na chladicí věž nebo napsat sprostý dopis na krajský úřad je daleko snazší…

Nenechme se zmást. Lítý boj proti výjimkám ve skutečnosti není bojem za čistý vzduch, ale bojem za další zdražení energií. Spotřebitelé by to měli vědět, než se i tyto snahy opět promítnou do koncových cen.

zpět